Plně automatizovaná skládačka na košile a svetry

Plně automatizovaná skládačku na košile a svetry si nechal roku 1971 patentovat Maxmilián Otta. Tento muž se narodil v roce 1938 a z důvodu německých předků vedl dost nelehký život po druhé světové válce. Jeho rodiče se nestotožnovali ani s komunistickým režimem, který poté přišel, a tak byl ochuzen o zisk takového vzdělání, jaké by si býval přál. Ve svých 33 letech však narazil na poptávku Liberecké Textilany na stroj, který by zjednodušil proces „skládání a balení pleteného vrchního ošacení“, za jehož úspěšné vyřešení byla vypsaná nemalá odměna. Ihned se vrhl do usilovného bádání nad tímto zapeklitým problémem. Ale nejprve potřeboval zjistit, jak jsou košile a svetry zabaleny. Tak se se svou manželkou vydal do Libereckých obchodů předstíraje, že mu manželka vybírá nový svetr popřípadě košili. Zatímco ona na něj přikládala jednotlivé košile on potajmu v jedné ruce svíral posuvné měřidlo a v druhé úhelník. Tak strávil několik následujících dnů, po této usilovné činnosti mohl s jistotou konstatovat, že všechny svetry, trička, roláky, blůzy, mikiny, košile a župany jsou složeny na ten přesně stejný rozměr. Pak již následovalo samotné bádání nad elemetárnímy vlastnosmy všech látek ze kterých byli výše jmenované části oděvu vytvořeny a nad chování vesmíru je obklopujícím.

A tak ve svých myšlenkách dospěl k návrhu stroje, který by splňoval všechny potřebné vlastnosti a jeho princip by se popsat asi takto:

  1. Textilní výrobek se zádovou stranou položil na desku o šíři, na kterou bylo požadováno jej složit, tak aby boční části výrobku spolu s rukávy visely dolů.
  2. Ve druhé fázi se převislé okraje zahnou dvěma proti sobě zešikmenými deskami, ke spodní straně tak, že rukávy zůstanou volně vyset dolů.
  3. Ve třetím kroku se vše sklopí do svislé polohy a tak se složí rukávy.
  4. Z obou stran se přitlačí dvě desky a následně se textilního výrobku vytáhne podložka.
  5. Následně se výrobek složí na polovinu a vysunou se z něj všechny desky kromě té spodní a výrobek se zasune do sáčku a položí výrobek na dopravník.

Maxmilian se svým řešením uspěl a Liberecká Textilana mu za jeho patent krátce před vánoci roku 1971 vyplatila 5 000 Kč. On se rozhodl že tyto peníze využije k tomu aby za ně své ženě pořídil pračku. Díky čemuž ona ztratila hrůzu z pomyšlení na ruční praní špinavých plenek a tak se rok nato, tedy v roce 1972 narodila moje máma. Tudíž se dá říci, že mně tento vynález ovlivnil opravdu velmi hluboce, protože bez něj by se nenarodila moje máma a tudíž ani já ne.