O čem asi napíší ti mí spolužáci, kteří prázdniny promrhali za počítačem? Pro mě byly letošní prázdniny plné adrenalinu, ať šlo o lovení mušlí a škeblí na mořském dně, nebo o pobyt na mém oblíbeném táboře, kde jsem se tento rok nezranil já, ale můj kamarád. Nad všechny z těchto zážitků, jejichž vyprávění by bylo neméně zajímavé a strhující, však jeden převažuje. Byla to pro mě akce nejméně očekávaná.

Kalendář zrovna ukazoval první týden druhého prázdninového měsíce a já jej zažíval ve znamení flákání největšího kalibru. Ležel jsem na gauči a sledoval seriály, případně hrál počítačové hry. Největší vykonaná aktivita byla zacházka do sámošky pro Kofolu a Tucky. Flákání za monitorem bylo tak náročné, až jsem z toho usnul.

Pak zazvonil telefon. Volal mi kamarád z předchozí třídy. Usmyslel si, že podnikneme cyklovýlet z Liberce do Brna za jediný den. Rozhodl jsem se, že ho v tom nenechám, čili že se k němu přidám, ale nejdřív jej přesvědčím, aby jel něco kratšího. Byla středa a dohodli jsme se, že ve čtvrtek vyrazíme a to nikoli směr Brno ale Praha. Ještě ten den jsem si zabalil věci a připravil kolo. On měl na starosti mapu, a tak v 11:00 večer vytiskl fotky ze Seznamu, které na sebe ale vůbec nenavazovaly. Máma ho ještě nabádala, abychom nejezdili žádný dlouhý výlet nad 60 km.

Na cestu jsme vyrazili ve čtvrtek v 4:30 z Fügnerky. Byla naprostá tma a já jsem si uvědomil, že z mého kola předchozí majitel očesal i odrazky z pedálů a tak jsem nebyl vůbec vidět. Vyjeli jsme směr Vratislavice nad Nisou a dále na Hodkovice. V tu chvíli jsme si povšimli, že kolem Liberce na všechny strany jsou jen a jen kopce, na mysli jsme však neklesali, protože jsme viděli krásný východ Slunce. Jenže předchozí den pršelo a tak mi při sjezdu z kopce na jedné dřevěné lávce nad železničním přejezdem podjelo kolo. Spadl jsem a kamarád to za mnou neubrzdil a přeletěl přese mě. Naštěstí se nám nic vážného nestalo. Měli jsme jen jedno odřené koleno. Podle kamaráda jsem předvedl krásný Tokyo drift. Dole pod kopcem jsem si všiml, že mám trochu ušlou přední duši a rozhodl jsem se, že bych si ji mohl dohustit pumpičkou. Po pěti minutách tělocviku mělo mé přední kolo poloviční tlak. Nevzdal jsem to a pokračoval jsem na podhuštěném kole. Pak jsme projeli Mnichovým Hradištěm a Mladou Boleslaví, je to celkem příjemná cesta a hlavně z kopce. Pokoušeli jsme se jet po cyklostezkách, ale byly to cesty vesměs skrz bažiny a kopřivy, a tak jsme si odhlasovali, že pojedeme po silnici. Již bylo po desáté dopolední hodině. Jeli jsme mezi poli od vesničky k vesničce. V těchto hodinách se tento zážitek dal přirovnat k putování po Sahaře. Naprosto vyčerpaní jsme přijeli do Staré Boleslavi a sedli si před kostelem, o kterém jsme se mylně domnívali, že u jeho dveří zapíchli svatého Václava, když ještě nebyl svatý. Tady jsme už v nohách měli úctyhodných 100 kilometrů. Rozhodli jsme se pokračovat dále směr Praha. Na 120 km jsme dobyli ceduli hlavní město Praha a padli vyčerpáním. Pomocí telefonu jsem zjistil, že nám odsud nejede žádný vlak a tak musíme zpátky po vlastní ose. Zavolala nám kamarádova máma, nejdřív dostal výprask, protože se zdejchnul ve 4:00 ráno a pak se rozhodla, že nás zachrání. Zjistila, že jediný vlak do Liberce jede z Mladé Boleslavi a to asi za tři a půl hodiny. Z posledních sil jsme vyrazili bleskovou rychlostí směr domů. I přesto nám ten vlak o 20 minut ujel. Už jsme měli v nohách přes 160 km, kamarádovi už opravdu začaly docházet síly. U nás se říká, že když někdo nemůže, tak může ještě třikrát tolik. Nevím kolik je na tom pravdy, ale jeli jsme dál. Celou cestu jsem orientačně zjišťoval, kde je sever podle stínu, ale teď se začalo stmívat. Na 180km mě strašně rozbolelo levé koleno, od té doby jsem šlapal už jen pravou nohou. Dohodli jsme se, že skončíme na 200 kilometrech tedy na Sychrově. Byl to špatný nápad, protože Sychrov stojí na naprosto strašném kopci. Vrcholu jsme dobyli v 10 hodin večer a domů do Liberce nás odvezl můj táta autem.

Když jsem se ráno probudil, tak mě celé tělo strašně bolelo a tak jsem se rozhodl celý další den strávit četbou audioknih.

PS: nic jsme za výlet nesnědli, ale zato jsme vypili asi pět litrů malinovky.